SS-Fallshirmjäger-Bataillon 500

Výsadkáři WAFFEN-SS                                                     Kolem vzniku tohoto útvaru panuje řada zmatků a některé prameny tvrdí, že ho tvořili příslušníci Waffen-SS, kteří do něj byli zařazeni za trest. Toto tvrzení kategoricky odmítají veteráni z praporu, kteří byli zkušenými vojáky Waffen-SS a do výsadkové jednotky se přihlásili dobrovolně. Nápad na výsadkovou jednotku Waffen-SS nebyl nic nového, protože již v roce 1937 hledala SS-VT dobrovolníky, ale nakonec z toho nic nebylo. V roce 1943 byla idea oprášena a přišli dobrovolníci z jednotek Waffen-SS a trestních jednotek SS (zde pravděpodobně vznikl zmatek kolem vzniku). Dobrovolníkům z trestních jednotek zde byla dána možnost k očištění. Byla jim vrácena původní hodnost a začleněni do jednotky. Vojáci s tímto původem však tvořili jen procento z jednotky. Tito muži přišli z vojenské věznice SS v Danzig-Matzkau nebo z trestanecké sekce pro personál SS v Dachau. Mezi jejich zločiny patřilo odmítnutí rozkazu, napadení nadřízeného nebo nevojenské a politické zločiny, znásilnění, černý trh a odmítnutí NS a Führera. Jednotka byla zformována v Chlumu v Čechách v říjnu 1943 pod velením SS-Sturmbannführer Herberta Gilhofera z SS-Panzer Grenadier Regiment 21 z 10. SS Panzer Division Frundsberg. Výsadkový výcvik pokračoval v oblasti Mataruska-Banja, nedaleko Kraljeva v Srbsku v Luftwaffe Fallschirm-Schule 3 a v Maďarsku na počátku roku 1944. S ukončením výcviku přišly první akce u Tuzly v Bosně a další protipartizánské operace v Srbsku, Černé hoře a Makedonii. Jejich nejznámější akce bylo nasazení v průběhu operace Rösselsprung – pokus o zajetí partyzánského velitele Josipa Broz Tita. V dubnu 1944 převzal SS-Hauptsturmführer Kurt Rybka velení praporu a připravoval útok na horskou základnu v okolí města Drvar v západní Bosně. Jejich úkolem bylo přistát v blízkosti horské pevnosti a zajmout nebo zabít Tita. Útok měl být proveden s podporou Fallschirmjäger Battalion 500, 7. SS Gebirgs Division Prinz Eugen a jednotek Luftwaffe, Wehrmacht, Brandenburg a chorvatské armády, které byly součástí 2. Panzer Armee, Armeegruppe F. Útok měl začít 25.5.1944 v počtu 654 mužů, první vlna měla seskočit na padácích, druhá přistát kluzáky. Měla být vytvořena skupina Panther ze 110 mužů k eliminaci stráží Tita a jeho zajetí. Skupina Greifer měla 40 mužů a měla zničit britskou vojenskou misi. Skupina Sturmer měla 50 mužů a úkol zničit sovětskou vojenskou misi. Skupina Brecher 50 mužů a úkol zničit americkou vojenskou misi. Skupina Daufnanger se skládala z 50 Fallschirmjäger a 20 mužů Abteilung Svadil – speciální jednotky Brandenburg se spojaři z Luftwaffe a překladateli z 7. SS Prinz Eugen Division, kteří měli zničit partyzánskou spojovací jednotku a ukořistit kódovací knihy. Skupina Beisser měla 20 mužů a úkol asistovat skupině Greifer. Jako partyzánská jednotka měla Titova armáda jinou organizaci než běžné armádní jednotky a držela venkov za podpory venkovanů. Jen větší města byla v rukách Němců a jejich spojenců. Represálie používaly obě dvě strany. SS-Fallschirmjäger Battalion 500 byl během 21.5. až 24.5. přesunut náklaďáky a vlakem z Kraljeva a Mataruska Banja na letiště Zrenjanin, Banja Luka a Záhřeb. 25.5. po výsadku se téměř ihned střetli s nepřítelem. Postup v oblasti byl extrémně pomalý pro tvrdý odpor partyzánských jednotek. Mínění, zda byl Tito skutečně v hlavním stanu se liší. Některé prameny uvádějí, že unikl příslušníkům SS jen o vlas. Bitva pokračovala, ale partyzáni dostávali posily a tak byli vysazeni další výsadkáři SS v okolí Drvaru a oblast byla bombardována Stukami. Celý den bylo velké horko a ztráty SS začaly růst a klesala zásoba střeliva. Partyzáni byli konečně rozptýleni a Rybkovi muži našli konečně Titův úkryt. Tito však již uprchl tajnými tunely se svým zástupcem Edvardem Kardeljem. Byl odveden strážci na malé letiště a odletěl do Itálie. Titův strážní prapor, z něhož jednu rotu tvořily ženy, zde zůstal a bojoval na život a na smrt, aby získal čas pro jeho útěk. Němci získali jen Titovu novou maršálskou uniformu. Rybka, který byl sám zraněn, ustupoval se svými muži pod tlakem partyzánů do údolí Drvaru. V noci se opevnili na městském hřbitově, kde byli pod minometnou palbou partyzánů, až se nakonec spojili s Aufklärungs-Abteilung z Prinz Eugen Division, který je vyprostil z obklíčení. Útok byl sice neúspěšný, protože se nepodařilo dopadnout Tita, ale činnost partyzánů byla omezena. Panují také dohady, že do zajetí na krátký čas upadl velitel britské vojenské mise, syn Winstona Churchilla Randolph, ale vojáci SS ho neidentifikovali. Battalion se později zúčastnil další akce v Petrovaci a nakonec byl stažen do Ljubljaně k doplnění a reorganizaci. V červnu převzal velení nad redukovaným praporem SS-Hauptsturmführer Siegfried Milius, prapor měl jen 15 důstojníků, 81 poddůstojníků a 196 mužů z původních 1.000. Koncem června bylo 300 mužů posláno na východní frontu, kde se zúčastnili pozemních bojů a měli obsadit Aalandské ostrovy na Baltu, což ale Rusové provedli před nimi. Po krátké době v Estonsku bylo 292 mužů posláno do Kaunasu, kde byli severním křídle Armee Gruppe Mitte, jako část Kampfgruppe u I./Panzer Regiment Großdeutschland, 11. Armee Korps, obklíčeni ve Vilniusu. Dvoutýdenní bitva za účasti SS-Fallschirmjäger Battalion 500 pomohla evakuovat Vilnius a Sověti se tak dostali k Baltu (a byla vytvořena kapsa v Kurlandsku). Během srpna spolu s Panzer Brigade von Werthen a částmi 7. Panzer Division, 212. a 252. Infanterie Division, se Fallschirmjäger Battalion 500 zasloužil o stabilizaci fronty v okolí Raseiniai, severozápadně od Kaunasu. Do této chvíle poklesl počet mužů praporu na 90 a spolu s schwere Panzerjäger-Abteilung 731 pomáhal zastavit postup sovětské 33. a 11. gardové armády. Později tato jednotka bojovala v sestavě Großdeutschland a XXXIX. Panzer Korps. Jejich další cesta vedla do Memelu, který byl obléhán sovětskou armádou v říjnu a byl bráněn Großdeutschland Panzer Korps. Zbytek výsadkářů SS byl odeslán do Ostmark v Rakousku a reorganizován jako Fallschirmjäger Battalion 600, kde byli opět jen dobrovolníci. Z té doby pocházejí zmatky okolo označení praporu, zda 500 nebo 600. Odpověď je, že správná jsou obě. Fallschirmjäger Battalion 600 byl používán jako mobilní jednotka, která měla zacpávat díry v německé frontě a být čelem protiútoků. Když chtěl maďarský vůdce admirál Horthy uzavřít příměří se Sověty, SS-Sturmbannführer Otto Skorzeny spolu s SS-Fallschirmjäger Battalion 600 byl poslán do Budapešti, aby provedl operaci Panzerfaust, což bylo zajištění Horthyho a loajality MaďarsKolem vzniku tohoto útvaru panuje řada zmatků a některé prameny tvrdí, že ho tvořili příslušníci Waffen-SS, kteří do něj byli zařazeni za trest. Toto tvrzení kategoricky odmítají veteráni z praporu, kteří byli zkušenými vojáky Waffen-SS a do výsadkové jednotky se přihlásili dobrovolně. Nápad na výsadkovou jednotku Waffen-SS nebyl nic nového, protože již v roce 1937 hledala SS-VT dobrovolníky, ale nakonec z toho nic nebylo. V roce 1943 byla idea oprášena a přišli dobrovolníci z jednotek Waffen-SS a trestních jednotek SS (zde pravděpodobně vznikl zmatek kolem vzniku). Dobrovolníkům z trestních jednotek zde byla dána možnost k očištění. Byla jim vrácena původní hodnost a začleněni do jednotky. Vojáci s tímto původem však tvořili jen procento z jednotky. Tito muži přišli z vojenské věznice SS v Danzig-Matzkau nebo z trestanecké sekce pro personál SS v Dachau. Mezi jejich zločiny patřilo odmítnutí rozkazu, napadení nadřízeného nebo nevojenské a politické zločiny, znásilnění, černý trh a odmítnutí NS a Führera. Jednotka byla zformována v Chlumu v Čechách v říjnu 1943 pod velením SS-Sturmbannführer Herberta Gilhofera z SS-Panzer Grenadier Regiment 21 z 10. SS Panzer Division Frundsberg. Výsadkový výcvik pokračoval v oblasti Mataruska-Banja, nedaleko Kraljeva v Srbsku v Luftwaffe Fallschirm-Schule 3 a v Maďarsku na počátku roku 1944. S ukončením výcviku přišly první akce u Tuzly v Bosně a další protipartizánské operace v Srbsku, Černé hoře a Makedonii. Jejich nejznámější akce bylo nasazení v průběhu operace Rösselsprung – pokus o zajetí partyzánského velitele Josipa Broz Tita. V dubnu 1944 převzal SS-Hauptsturmführer Kurt Rybka velení praporu a připravoval útok na horskou základnu v okolí města Drvar v západní Bosně. Jejich úkolem bylo přistát v blízkosti horské pevnosti a zajmout nebo zabít Tita. Útok měl být proveden s podporou Fallschirmjäger Battalion 500, 7. SS Gebirgs Division Prinz Eugen a jednotek Luftwaffe, Wehrmacht, Brandenburg a chorvatské armády, které byly součástí 2. Panzer Armee, Armeegruppe F. Útok měl začít 25.5.1944 v počtu 654 mužů, první vlna měla seskočit na padácích, druhá přistát kluzáky. Měla být vytvořena skupina Panther ze 110 mužů k eliminaci stráží Tita a jeho zajetí. Skupina Greifer měla 40 mužů a měla zničit britskou vojenskou misi. Skupina Sturmer měla 50 mužů a úkol zničit sovětskou vojenskou misi. Skupina Brecher 50 mužů a úkol zničit americkou vojenskou misi. Skupina Daufnanger se skládala z 50 Fallschirmjäger a 20 mužů Abteilung Svadil – speciální jednotky Brandenburg se spojaři z Luftwaffe a překladateli z 7. SS Prinz Eugen Division, kteří měli zničit partyzánskou spojovací jednotku a ukořistit kódovací knihy. Skupina Beisser měla 20 mužů a úkol asistovat skupině Greifer. Jako partyzánská jednotka měla Titova armáda jinou organizaci než běžné armádní jednotky a držela venkov za podpory venkovanů. Jen větší města byla v rukách Němců a jejich spojenců. Represálie používaly obě dvě strany. SS-Fallschirmjäger Battalion 500 byl během 21.5. až 24.5. přesunut náklaďáky a vlakem z Kraljeva a Mataruska Banja na letiště Zrenjanin, Banja Luka a Záhřeb. 25.5. po výsadku se téměř ihned střetli s nepřítelem. Postup v oblasti byl extrémně pomalý pro tvrdý odpor partyzánských jednotek. Mínění, zda byl Tito skutečně v hlavním stanu se liší. Některé prameny uvádějí, že unikl příslušníkům SS jen o vlas. Bitva pokračovala, ale partyzáni dostávali posily a tak byli vysazeni další výsadkáři SS v okolí Drvaru a oblast byla bombardována Stukami. Celý den bylo velké horko a ztráty SS začaly růst a klesala zásoba střeliva. Partyzáni byli konečně rozptýleni a Rybkovi muži našli konečně Titův úkryt. Tito však již uprchl tajnými tunely se svým zástupcem Edvardem Kardeljem. Byl odveden strážci na malé letiště a odletěl do Itálie. Titův strážní prapor, z něhož jednu rotu tvořily ženy, zde zůstal a bojoval na život a na smrt, aby získal čas pro jeho útěk. Němci získali jen Titovu novou maršálskou uniformu. Rybka, který byl sám zraněn, ustupoval se svými muži pod tlakem partyzánů do údolí Drvaru. V noci se opevnili na městském hřbitově, kde byli pod minometnou palbou partyzánů, až se nakonec spojili s Aufklärungs-Abteilung z Prinz Eugen Division, který je vyprostil z obklíčení. Útok byl sice neúspěšný, protože se nepodařilo dopadnout Tita, ale činnost partyzánů byla omezena. Panují také dohady, že do zajetí na krátký čas upadl velitel britské vojenské mise, syn Winstona Churchilla Randolph, ale vojáci SS ho neidentifikovali. Battalion se později zúčastnil další akce v Petrovaci a nakonec byl stažen do Ljubljaně k doplnění a reorganizaci. V červnu převzal velení nad redukovaným praporem SS-Hauptsturmführer Siegfried Milius, prapor měl jen 15 důstojníků, 81 poddůstojníků a 196 mužů z původních 1.000. Koncem června bylo 300 mužů posláno na východní frontu, kde se zúčastnili pozemních bojů a měli obsadit Aalandské ostrovy na Baltu, což ale Rusové provedli před nimi. Po krátké době v Estonsku bylo 292 mužů posláno do Kaunasu, kde byli severním křídle Armee Gruppe Mitte, jako část Kampfgruppe u I./Panzer Regiment Großdeutschland, 11. Armee Korps, obklíčeni ve Vilniusu. Dvoutýdenní bitva za účasti SS-Fallschirmjäger Battalion 500 pomohla evakuovat Vilnius a Sověti se tak dostali k Baltu (a byla vytvořena kapsa v Kurlandsku). Během srpna spolu s Panzer Brigade von Werthen a částmi 7. Panzer Division, 212. a 252. Infanterie Division, se Fallschirmjäger Battalion 500 zasloužil o stabilizaci fronty v okolí Raseiniai, severozápadně od Kaunasu. Do této chvíle poklesl počet mužů praporu na 90 a spolu s schwere Panzerjäger-Abteilung 731 pomáhal zastavit postup sovětské 33. a 11. gardové armády. Později tato jednotka bojovala v sestavě Großdeutschland a XXXIX. Panzer Korps. Jejich další cesta vedla do Memelu, který byl obléhán sovětskou armádou v říjnu a byl bráněn Großdeutschland Panzer Korps. Zbytek výsadkářů SS byl odeslán do Ostmark v Rakousku a reorganizován jako Fallschirmjäger Battalion 600, kde byli opět jen dobrovolníci. Z té doby pocházejí zmatky okolo označení praporu, zda 500 nebo 600. Odpověď je, že správná jsou obě. Fallschirmjäger Battalion 600 byl používán jako mobilní jednotka, která měla zacpávat díry v německé frontě a být čelem protiútoků. Když chtěl maďarský vůdce admirál Horthy uzavřít příměří se Sověty, SS-Sturmbannführer Otto Skorzeny spolu s SS-Fallschirmjäger Battalion 600 byl poslán do Budapešti, aby provedl operaci Panzerfaust, což bylo zajištění Horthyho a loajality Maďarska. SS-Fallschirmjäger Battalion přijel do Budapešti 15.10.1944 a pomáhal provést úspěšnou operaci. Po několika dnech zde byl poslán do Neustrelitzu v Meklenbursku pro další výcvik a posílení příslušníky Wehrmachtu a Kriegsmarine, až dosáhl počtu 1.000 mužů. Část praporu se zúčastnila v Otto Skorzenyho Panzer Brigade 150 bojů v Ardenách. Po selhání ofenzívy byl prapor odeslán na Odru. Na východním břehu řeky u Schwedtu, bojoval Fallschirmjäger Battalion 600 proti Sovětům do 1.4.1945, kdy byl stažen do severního Německa. Zde pokračoval v boji do konce války, kdy se vzdal Američanům. ka. SS-Fallschirmjäger Battalion přijel do Budapešti 15.10.1944 a pomáhal provést úspěšnou operaci. Po několika dnech zde byl poslán do Neustrelitzu v Meklenbursku pro další výcvik a posílení příslušníky Wehrmachtu a Kriegsmarine, až dosáhl počtu 1.000 mužů. Část praporu se zúčastnila v Otto Skorzenyho Panzer Brigade 150 bojů v Ardenách. Po selhání ofenzívy byl prapor odeslán na Odru. Na východním břehu řeky u Schwedtu, bojoval Fallschirmjäger Battalion 600 proti Sovětům do 1.4.1945, kdy byl stažen do severního Německa. Zde pokračoval v boji do konce války, kdy se vzdal Američanům.